"Život je boj a sebevrah je ulejvák. Lidi, neztrácejte hlavu, kdo to má po vás uklízet!

pověsti o Bílé paní - hrad Zvíkov

23. června 2007 v 15:11 | Kajjusha |  záhady
Zvíkov
Původně předhistorické hradiště na ostrohu nad soutokem Vltavy s Otavou. Hrad připomínán roku 1234, původní přístup ze severu i z jihu, nyní jen úzkou šíjí od jihu po mostě z roku 1777. Za mostem věž s břitem zvaná Hláska z let 1270 - 90. Hradní palác o pěti křídlech s arkádami v nádvoří stavěn v letech 1250 - 70. Při něm Hlízová věž z doby kolem roku 1234, obložená bosovanými žulovými kvádry, zvaná též Markomanka. V paláci zachována raně gotická kaple z doby kolem roku 1270 s freskami z let 1493 - 1500. V severní části hradu Červená věž z konce 13. století. Vnější opevnění hradu z konce 13. století. Úpravy hradu v 16. století a rekonstrukční práce v 19. století vcelku neporušily ráz mohutné, raně gotické stavby.
Tak to bychom měli na úvod něco k historii hradu (výše uvedené informace), ale nyní už k samotné legendě o Bílé paní.
Perchta z Rožmberka, ztepilá, sličná dcera Oldřicha II. z Rožmberka, prožila šťastné mládí na otcovském hradě v Českém Krumlově. Když dospěla, ucházelo se o dceru mocného pána mnoho ženichů. Otec provdal ji proti vůli její za Jana z Lichtenštejna, pána sice urozeného a mocného, přitom však velmi neurvalého a hrubého, který krátce předtím ovdověl.
Jemné, ušlechtilé Perchtě nastal po jeho boku život plný ústrků a utrpení. Na zámku pana Lichtenštejna žily matka a sestra jeho nebožky ženy. Ty pronásledovaly paní Perchtu a ztrpčovaly jí život, jak jen mohly. Osočovaly ji u jejího manžela, ukládaly jí hrubé práce, nemajíce pro ni slůvka vlídného. Manželství stalo se jí peklem, z něhož nebylo žádného východiska. Marně se modlila za obměkčení srdce manželova, marně psala svému bratru zoufalé dopisy: "Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil."
Nebylo jí pomoci, neboť tehdejší mrav nedovolil, aby žena odešla od muže, byť by s ní nakládal sebeukrutněji.
Teprve smrt mužova prolomila mříže jejího vězení. S radostí vrátila se na otcovský hrad, stala se tu jeho dobrým duchem a laskavou ochranitelkou všech trpících. Prožité hoře vepsalo jí do tváří nesmazatelné rysy utrpení, zapudilo navždy z lící jejích smích. Vážná, štíhlá, předčasně uvadlá, majíc zlaté, vlnité vlasy bílou rouškou obepjaté, procházela síněmi a nádvořími hradu, dohlížejíc bratrovi na jeho hospodářství.
Smrt, která ji tu stihla roku 1476 ve čtyřicátém devátém roce jejího života, byla bolestnou ranou nejen rožmberských pánů, nýbrž i chudých celého širokého kraje. Nepřestávali ji oplakávati a brzy vídali ji dále ve svých snech.
Bílá paní, jak ji nazývali, zjevovala se na zámku v Českém Krumlově, na Rožmberku, i na ostatních rožmberských hradech v bílém, splývavém šatě, ana s klíči za pasem obchází chodby a síně vstříc budoucí události. Usmívala-li se, bylo to znamení, že se k domu přikloní štěstí. Měla-li černé rukavice a tváře pokryty smutkem, znamenalo to blížící se neštěstí neb smrt.
Bílá paní bděla nad dětmi svých příbuzných a chránila jich všeho zlého. Když chůvy únavou usínaly, brala sama nemluvňata na lokty, hýčkala je a konejšila. Chůvy, které ji znaly, nepřekážely jí nikterak v tomto počínání. Velikou péči věnovala Bílá paní zvláště poslednímu potomku svého rodu Petru Vokovi.
Jednou, když opět chůvy usnuly, přistoupila ke kolébce a mazlila se s malým Petříčkem, aby se nerozplakal. Mezi chůvami byla jedna, která teprve nedávno přišla na zámek a nevěděla nic o Bílé paní. Ta se probudila, a spatřivši Petříčka v rukou cizí, neznámé paní, osopila se na ni: "Co si to dovolujete, bráti do rukou malého Petříčka? Co je vám po tom dítěti?"
Chtěla Bílé paní vzíti dítě, ale ta přitiskla je k sobě a odpověděla jí pohněvaně:"Právem o toto dítě pečuji, neboť je mého rodu. Jak se opovažuješ mně cos vyčítati ?" Obrátila se k služkám, které se hlukem probudily a domlouvala jim: "Proč nekonáte svých povinností, jak se sluší a patří ? Ode dneška mějte si samy dítě na starosti !"
Přistoupila pak ke kojné a pravila jí: "Pečuj o dítě, jak náleží. Až dospěje, vypravuj mu o tom, jak jsem je milovala. A ukaž mu místo, kudy jsem k jeho kolébce přistupovala a opět odcházela."
Když ta slova dořekla, sklonila se nad kolébku, usmála se na dítě, pocelovala je a pak zmizela ve zdi, změnivši se v lehký, bílý oblak.
Od té doby se již na zámku neobjevila.
Když Petr Vok dospěl a uslyšel vzkaz Bílé paní, dal probourati zeď, v níž zmizela. Našel prý v těch místech veliký poklad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ll ll | 23. června 2007 v 15:19 | Reagovat

ahoooojko.......mas nadherny blogik........chodim sem dost casto.....fakt je dost bomba ..... hlasuj pleas za mna na stranke www.nhl31.blog.cz.........som napisana predposledna pod menom Libka .....(ked za mna zahlasujes napis na moj blog(www.avril-lavigne-banda.blog.cz)a dostanes cenu)

2 Tereza Tereza | 20. května 2010 v 15:25 | Reagovat

skvele okopirovana prace ! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
krvavé mám pěsti,střepy nosí štěstí...